Snad se v hrobu neotáčíš...

Byl poledne čas
a končil máj.
V nitru se ozval mi tajemný hlas,
tam kde Máchuv rozkládal se ráj.

Na skále seděla tu dívka
a dívajíc se v dál.
S nostalgií si přeříkávala
dílo jež mistr nám dal.

Oči upírala do krajiny,
vítr okolo ní vál.
Odstínu tisíce zelené,
rozkládal se tu háj.

Seděla nehybně,
s větrem si povídala dál.
Rozervaný romantik
tam místo ní pak stál.

Roztáhla ruce,
svět malý se jí zdál.
A když dolů jí shodila ruka cizí

zemřela tajemně,
však cítila se jak KRÁL.