O směšným umírání a tryznách za živé

Měl jsem tanec na dosah
a ruku ve víně.
Stál jsem pod lampou
hluchý stepař v rytmu srdce.
Malý ve vysokém klobouku
už nezpívám pod balkony dam.
Zaposlouchán do hlasu zvonů
umlčen oblouky kostelů
vláčel jsem nohy do nespočtu schodů.
Usmívám se na všechny
což není to lepší než tlouct se ve své tváře?
Snad kdybych bil cukrovou vatou
a každý úder sladký byl
zemřel bych pomalu a nedůstojně,
ulepen jako poslední dítě na pouti
na konci své vlastní pouti životem.

Za zvuků šalmaje,
nakouknu do ráje
smutně se usměju,
to já umím
pak dám vale svýmu Andělu
a vrátím se zpátky za vámi na zem, dokončit tenhle rým.