Šerem

Šerem se prochází dívka v tichu.
S obzorem vítá ji sluneční svit.
Už je to dávno, co bortila hrady,
přesto si mlčky opakuje kouzla.

S rozbřeskem ptáče vzlétá vzhůru,
točí k němu hlavu zvědavosti plna.
Žádná bouře na obzoru není,
co se jí vybaví, že v očích má radost.

Samotou dál trpělivě kráčí,
nohy ji nesou dál jitru vstříc.
Kdo ví, co se stane pak,
až dojde poznání hranic toho světa.

Znovu rty rozvírá, oči se třpytí.
Lesk slunce východu němě ji vítá.
Vztahuje ruce, nadějí plné.
Náruč už čeká, koho teď sevře.

Slunce pán odvrací hlavu, ona jej mate.
V černý šat halena, tělo své svůdné.
K čemu ji odkáže ten co ji na hranu přived,
vystav ji žáru, nebohé dítě.


Ze stínu šera, přišel sem sám.
Láskou on oslepen, noční tvor.
Poháněn touhou znovu ji spatřit.
Prstem svým překryv kouzel rty plné.

Nyní ona mlčí, okouzlena, zmatená.
Lapil ji do sítí noci a lásky.
Co na tom záleží, když patřili k sobě,
obzor ať zbarví se rudou září.

(On našel poklad, ona v něm spasení.
Nebude pro ně už temnota děsivá.)

Sluncem v záda upřené, ruce spolu pojí.
On něhou protkaný, ona mu vydaná.
Našlo se tedy, co patřilo k sobě.
Upír je svoboden, ona jest jeho.

A tak balada končí, za slunce rozbřesku.
Když dva se potkají, vzdají se bez lesku.
Nabude noc ošklivá nadále jim,
bude pro ně dnem, budou si souzeni.

Ruka v ruce kráčejíc společně světem.
On stále hledíc do očí dívky.
Ona plaše dlaní svírajíc jeho.
Spolu, jen spolu… Navěky, znovu…