Hledání slunce

Zdá se býti jednou ze sta
v prázdnotě hledajíc slunce
když v prašném odpoledni vine se cesta
toužím něhu u potulného rance.

Tam,kde kapky štěstí ve smůle stromů jsou zakleté,
kde vanou větry naděje
a sny protkán bílý leknín vykvete,
křičím do neskutečna na rozhledně v lánech.

Jen kameny v potoce své svědectví dí:"Tudy šel anděl-
když plakal rosu v zamlžených ránech."

Sesbíral peří z poničených křídel
a inkoustem v peru unikal z hrůz.
Pil lačně z křišťálových vřídel,
jež byly dílem opojných Můz.

Vtom já i mé slunce znavené,
když uvadl v hodinách čas
a všechny cesty prošlé již pokryl mráz,
mé srdce bylo krásou raněné
-tu spalo se nám mnohem snáz.