Jako vždycky

Uděláš to jako vždycky,
uzavřeš se do svý klícky,
problémům se vyhnout chceš,
občas přidáš nějakou lež.
Motáš se do tý pavučiny
a plačící oči maminčiny,
tě trápí stále víc a víc,
ale ani příště si nedáš říct.
Zase si děláš to co chceš,
vypadá to, že to dokážeš.
Říkáš si, že to zvládneš lehce,
jen asi štěstí při tobě dál stát nechce.
Dál je to jak na horský dráze
a lidi ti cpou ty samý fráze.
Věty, co ti pomoct mají,
přitom tě víc ke dnu dostávají.
Nevidí teď asi nikdo z nich,
jakou bolest máš zrovna v očích svých.
Chvíli jsi nahoře,
pak zas hned dole,
jen co se usměješ,
bude to bolet.
Snažíš se pomoct a špatně to skončí,
jdeš radost přivítat,
ona se loučí.
Opatrně růži trháš,
snad někomu hezkej den připraví,
hned potom se ale díváš,
jen na svý ruce krvavý.