Hrabě

Lesy plné stromů a houští,
tmou jsou zahalené,
neboť větve slunce nepropouští,
tůňky nocí zakalené.

I když lesy husté,
nikdo tu zvěř neloví,
mýtiny jsou pusté,
jen vítr občas promluví.

Mlha drží se stále při zemi,
hutná mračna vody odpařené,
to jest Transylvánské území,
místo Bohem zavržené.

V samém srdci toho kraje,
jezero s temnou hladinou,
když si luna se tmou hraje,
je krvavě zbarvenou.

Nad ním ční stavba na skále,
něco mezi zámkem a hradem,
však toto sídlo není pro krále,
nádvoří zní tichem a pálí chladem.

Bránu zdobí přilbice nepřátel,
jež rukou zdejšího pána padli,
kdo je těchto činů pachatel,
pod čí zlobou životy zvadly.

Odpověď na tyto otázky hrůzné,
jest strašlivější než tázání samo,
za zvuku půlnoci, když brána vrzne,
vyjíždí hrabě o němž není moc známo.

Vraťme se do časů, kdy kraj ještě žil
a statečný vojevůdce s armádou svou,
o velikost a slávu říše po světě se bil,
široko daleko stala se nezdolnou.

Až pak jednou po předlouhém tažení,
vojsko se napříč svojí zemí vracelo,
utábořili se u kostela hladoví a znavení,
víno teklo proudem, až svědomí se ztrácelo.

V moment, kdy veselení a pýcha přesáhla meze,
v domněnce, že jejich sláva předčila tu nebeskou,
pro výsměch Bohu vojáci na kříž přibili kněze,
však vůdce spal opodál, netušíc zábavu nehezkou.

Bůh seslal smrt na vojsko a kletbu na pána,
sebral mu teplo z žil a možnost spočinout,
dítě a milovanou ženu, co za něj provdána,
ač nebyl vinným, měl na muže dohlédnout.

Jeho panství zahalil navždy tmou,
hrozbu smrti, kdo blízkým stane se,
tak naplnil jeho srdce věčnou mstou,
kterou si v sobě nastálo ponese.

Vztek a zášť za nespravedlivý Boží soud,
odsouzen k samotě a smutku,
nespatří již nikdy oblohou slunce plout,
hledá útěchu v odplatném skutku.

Tak od té doby vyráží noc každou,
do vesnic kolem panského
a nejvyššímu soudci krvavou vraždou.
ukazuje bolest srdce svého. . .