Malíř /Příběh/

...už zase píšou mraky příběhy,
co vepsány jsou do luk...

...a ve světnici před stem let
kreslí na podlaze kluk...

...na dlaň hlinkou červenavou
velké srdce pro lásku...

...odpoledne na potoce
postaví hráz z oblázků...

Ptát se kdo to je je zhola zbytečné,
dokud malíř svoje dílo nezačne...

...v očích se mu zračí krásné nadšení
a v levé ruce svírá prázdnou paletu...

...ještě není čas započít kouzlení,
nejdřív rozumět chce nebes baletu...

...a když malba započne a vzrůstá,
jako zobrazené mladé duby,
malíř od zeleně špinavá má ústa
a se zrním zapomenul na holuby...

Ptát se, co to bude, může jen jeho cit,
teď chce trochu vody, krajíc chleba a hlavně klid!

...prvním listem zítřku nohy obrací
a maluje v něj všechno, co jen vidí...

...jaro, léto, podzim, mlhu,
starou paní, co jej potom sklidí...

...zatouží tam namalovat
hloubi mělkých vesmírů...

...pocity zas probuzení,
když pil někdy přes míru...

...červenou a barvy všecky,
které podzim rozzáří,
zrcadla a v zemi stopy,
když duši štvou ohaři...

...zatoužil tam namalovat
tři tečky a mlčení,
když ten sousedovic čokl
na něj zuby vycení...

...zatoužil tou vlajkou bláznů
zamávat a prchat k ní,
jenže tenhle obraz náhle,
chlapci všechno objasní...

Rozumíš-li světu kolem,
nerozumíš sobě sám,
procházej se sama dolem,
Múzo, ke svým pospíchám...

...na plotě erby jeho rodu
blyští se v slunci v Abruzzi...

...srdce a štětec se na něm vinou
k překrásné zelené haluzi...