Klekánice

Stejně jako každý den,
vyskočí z postele, jakmile jim skončí jejich sen.
Nedbajíce na matčiny výkřiky,
po jejich dítkách ani zrnka prachu nezbyly.
Co s radami a křikem,
či pořádným výpraskem

Rada jim k srdci není.
Běda ! Běda děti!
Bavíce se celý den,
starosti neznají, hrají si jen
A kdo měl by poslouchati slova prázdná.
Jenž jsou jen díky křiku trochu rázná?

Děti jsou mladé a nemají strachu,
jen jejich matka se může utopit v žalu.
Děti jsou mladé a nemají strachu,
pořád si hrají – neznají strachu.
Cožpak pomůže varování,
aby přišli domů než-li je tma pohltí?

Jeden, druhý, třetí
Stále spolu břehy plení.
Děti jsou malé a nemají strachu,
pořád si hrají – neznají času.
Než-li se nadějete chlapci milí,
budete strachy jiní.

Už dávno padla tma když se opomněli,
spíše večeře jim z vesnice zavoněly.
A aby co nejrychleji usedli za stolem,
krátí si cestu známým lesem.

Ale ouva tma les mění,
co tam je v noci ve dne není.
Že jdou pozdě? No a co!
Přec bys nevěřil v Klekánici? Hlupáku!
Je to stará povídačka, co vypráví starší,
jen nás takhle straší!

I dospělý jde v noci lesem jen při největší nouzi.
Ne-li běda dítěti!
Noc je zrádná a les více,
děti pro tmu cesty nevidíce.
Už strachu poznali – ztratili se

I dospělý jde v noci lesem jen při největší nouzi.
Ne-li běda dítěti!
Nejmladší náhle rozbrečí se,
že už si pro ne jistě jde Klekánice.

Mráz jim přejel jako ostří nože po krku a po zádech,
možná pravda byla, některá z těch pohádek.
Hle, tam v houští, cos k nim neomaleně kráčí
Rázem se všichni k sobě tlačí.

Dlouhá postava do pláště zachumlaná,
má jen kosti namísto kůže a masa.
Její ledový dech je k zemi mrazí,
ani vydechnout se neodváží.
Jak velká byla matčina rada,
neposlechli a teď je tu Klekánice sama.

Celý les ztichl, jen do toho ticha,
buší prudce strachy jejich srdíčka.
Všichni rázem vykřiknou,
Když jim srdce tou zimou umrzne.

Brzy ráno je celá vesnice na nohou,
hledajíce je všechny skrýše projdou.
Až pak v lese jejich matička,
nachází tři ubohá tělíčka.

Stále mají husí kůži a oči široce otevřené,
už provždy tmou zalepené.
A tam v tom kapradí, kde se všichni smutně řadíce,
Leží jedna kůstka z Klekánice.

Tma les mění,
co tam je v noci ve dne není…