Opojení

Jako list papíru vysoko nad městem
kroužím kol rudých střech, rezavých komínů,
kocháš se tiše, jak před tebou ponížen
zmítám se ve větru, vždy jen ve tvém stínu.

Naslouchám ozvěnám, vítám se s deštěm,
jenž padá z tvých výšek, stéká ti po vlasech
a nese tvou vůni. Však posledním úderem
srazí mě na zem pod nohy dětí bosých.

Než vyjde slunko zas, já zmoklý, špinavý
budu snít o tobě, ikdyž tak málo znám tě.
Snad mi můj omámený rozum napoví,
že ty jsi věž a já papír zašlapaný v blátě.