Až oceán...

Až oceán rozevře svůj chřtán
a vtáhne svoje vlny zpět
až můj šat zdobný bude roztrhán –
pak zhyne a zrodí se zas svět

Až roztáhne se modro širé
a pohltí vše živé
pak zdát se bude vše tak čiré
ne jak dnes – tak pomíjivé

Až šumná křídla temných andělů
zahalí Slunce a skoncují s jeho září
pak oddaně pokleknu k tvému tělu
jež spaluje spár času jeho vlastním stářím

Až suchý led pokryje tu všechnu zeleň
a mořská pláň promění se v ocel
rozdej vše co v sobě máš – dej to v plén –
já zvěstuji vše dobré co je v tobě – tvůj pel


Až hvězdy srazí se s tmou
a jejich svíce navždy již vyhasnou
sfoukni plamen můj krví svou
do niž vnořil jsem poslední hvězdu jasnou

Až holubici zasáhne šíp Áreova luku
a bílé peří jak lilie rozprskne se v sníh
Zvedni hlavu k nebesům a dej mi ruku
skrze ní tě zbavím tvých věčných tíh




A plameny bičují nejednu ves
Dunění sílícího větru nemůže ho zdusit!
Plameny jež vsakují se až do nebes
nenechají tvé srdce již dlouho bušit

Až všechno tohle začne se dít
nesmutni má lásko, nesmutni!
Nech duši svou i mou odejít –
nech ať je rozsápou orli mohutní

Zrodíme se zase v jiné kráse
v čisté krvi – v novém aeonu
Jak poutníci, my, v čase
dostanem se na svět v záři neonů

Mé nehmotné fluidum smísí se s tvým
a jak jedna duše spočineme v čase
Uleháš ve tmě s pocitem tajemným –
Proč? Neptej se, neptej se, neptej se…
já neodpovím…