Pustím si žilou

Perleťové víno začnu pít -
a hrotem svého pařátu pustím si žilou.
Stanu se mlhovou vílou?
Zabije mě sluneční svit?

A mé zoufalství?
Vyvěrá ze mě jako z gejzíru marnosti.
Snad mě tyran - smutek vykostí,
jako beztvará hmota bych se mohla poddat vandalství.

Opilá vínem se svíjím v šíleném smíchu,
směji se svým tragikomickým myšlenkám.
Naivitu? Tu přenechám sněženkám,
snad nezhynu v hořkém tichu.

.
..
...

Nad ránem zvracím gumové medvídky,
mezi růžové pahorky svých kolen kostnatých.
Nebojím se tebe, ba ani rohatých!
A pro příště si nech ty své fantasmagorické povídky,
pro jinou.