Věčná chvíle čekání

Zdlouhavá chvíle věčného čekají,
na období jara, které nikdy nepřichází,
temný čas, kdy svět rozkvete v poupat
zelených sil,jak vlastních země
dětí mají sílu ji spoutat.

Louky béžovou barvou slunečních třpytů,
pokryté od sněžných výšin až po ledy vlažných jezů,
jak potkani množit každému se zachtívá,
jak krysy s morem v krvi, tak s listím stromu
vítr s vánkem si povídá.

Nekonečná chvíle čekání na slunce nad obzorem,
zapadající do kočárkárny protějšího domu,
kdy z parapetu okna v patře osmém,
plivat na lidi s lebkou věkem sešlou, se duši zachtělo.

Jezero nebývá nikdy více tak klidné,
jak při bouři, kdy kapky do něj padají,
s líbeznou němotou, v útěchou od strastí,
nekonečná chvíle čekání, v hlubinách duší propastí.