Vypnuto

Sedím spořádaně v lavici a dělám si poznámky.
Ruka už mi nestíhá a rezignuje.
Sedím tiše v lavici a hledím do dálky.
Mozek už nic nevnímá a relaxuje.

Jsem na výletě po zelené zemi,
široširá velká planina
jako krásná irská krajina.
Mým přítelem je skvělá tužka a kousek gumy.

Je to nekonečné plátno, ne které maluje spousta malířů,
je to obrovský sešit bez konce.
Jsou tam obrázky divných zvířat a létajících talířů.
A taky jedna báseň dokonce.

A já kreslím další malůvku,
jen sbírka klikyháků z mojí fantazie.
Ale pokaždé z toho něco vznikne,
tak jako z těchto veršů kousek poezie.

Pro toho, kdo to neví, naše lavice je zelená,
něco jako fotbalové hřiště,
kde další kop další kresbu znamená.
Kdo ví, co tam bude příště…