Zmatení

lesk, pláč, smích a strach
v dáli rudá zář
plynoucí pouští oceánů
zhmotňujcí svou tvář
nade vše co stvořil Bůh
pode vše co spatřil ruch
hučící v srdci hlavonožce
sto rukou a přesto těžce
mořem slz tu prolétám
a navzdory všem kometám
co ledové zde kusy sou
ač planoucí svou noblesou
nemají svůj vlastní cíl
kdo snaží se i ze všech sil
nedosáhne ničeho
když své oči zavřeš
a naslouchat budeš
tichu v nekonečnu
jen tak poznáš
svou pravou cestu
domovem svým skutečným
odhalíš myšlenku
jenž nechá roztát
strmé svahy
té strašlivé nerozvahy
zaplňujcí kontinenty
a sluneční skvrna v momentu
změní se v tu nejkrásnější květinu
z květu svine do poupěte
kořeny své
a pak tvým tělem proteče
to šílené É