Klec a pták..

Klec,
mé pofidérní tělo, změť prazvláštní hmoty,
jak ráda by se rozstříštila na tisíce okvětních lístků.
Marně, marně se snažím o chladnokrevnou čistku,
své ubohé přání a sny nabodávám na zrezivělé hroty,
hroty vlastní hrdosti... s černými brýlemi na očích.

Pták,
má duše s jizvami zdobená,
jediný opeřenec, jenž vlastní klec podpírá.
Každý večer společně s bláhovými sny umírá,
když stoupá ke stropu mění barvy, jednou zelená,
jindy purpurová.... nakonec? Průhledná až vyznívá do ztracena.

Duše napomáhá tělu. Je to jediný pták, který klec podpírá.