Drakkar

Z těch zlatavých břehů, od písečných skalisek,
kde sluní se racci s bílým peřím,
bronzová loď teď vyplouvá.
To za časů jarlů a vikinských králů,
kdy na přídi leskly se zástavy -
s rudým kruhem a havraním okem -,
od pláže pluje, co za obzorem rýsuje se,
toť protáhlé severské plavidlo,
jeho mužové se obávají…

… A Drakkar vikinský, jenž táhne za vítězstvím,
mocně plane ohněm válečným,
a když ve stříbřité zátoce objevil se,
do ryku boje jal se více…

Z vody jasné, od neklidné hladiny,
kde brodí se muži urostlí,
povstal teď bájný tvor.
Se stavbou dřevěnou, však srdcem dračím,
s přídí plnou válečníků –
jež nosí přilby a norskou ocel -,
řítí se a pak vyčkává,
aby jiné lodě pohltit mohl
a aby zoufalé veslaře dočista zmohl…

… A Drakkar mocný, jenž vítězit se chystá,
jasně září božským světlem,
a když hnal se za svým triumfem,
žhnul za ostatními pekelným tempem…

Z nekonečného oceánu, od krvavé zátoky,
kde bortí se poslední stěžně,
vrací se teď zlatavá loď.
Nadmutá pýchou, plamennou a jasnou,
s očima bojovně zářícíma –
nezkrotným a divokým jasem -,
pluje zpět ke třpytivým břehům,
kam vydává se během noci,
při temnotě a bez pomoci.