a časy roztály jako sníh

často jsem
utíkala přes pole, abych našla
tvůj šlehačkovej úsměv
šlehačkovej pohled, roztroušenej
v potu těch několika kopřiv
a kolem bylo nebe a slunce který
rozpalovalo celý pole dozlatova
a cesty co sis mohla sama nakreslit
/to mě bavilo – nakreslit si kus života/
každej den byly jiný.

a vždycky
jsem doběhla k opuštěný
zarostlý studně
vylezla jsem na ni a koukala
jak ve vodě plave slunce
na jedný straně byl les
tvářil se, jako by za ním
končila země
a tou druhou stranou
vítr pročísl žlutý lány
často jsme se v nich schovávali
po zemi hledali andělíčky
nebo bílý vlasy
ty lány nikde nezačínaly, nikam nevedly
možná do nekonečna
a tahle studna byla takový
naše tajný místo, kterým procházela
čára mezi dvěma světy
/chtěli jsme tomu věřit/
leželi jsme nad utopeným slunkem
poslouchali armádu cvrčků a
připadali si jako v pohádce
-byli jsme v pohádce-
všichni ti haranti ze ztracenejch končin
nikdo nás nehledal

jó v dětství byly i mraky plné
cukrové vaty

/škoda že mi to došlo až
potom/