Osamělá dívka...

V dálce jasného rána stín,
v duši dívky vidím splín.
Kráčí sama rychle vpřed,
nezajímá jí už svět.

Kapky deště padají níž,
k její tváři stále blíž.
Slunce jas už není znát,
lidé si nemusí lhát.

Lásky střepy v duši bolí,
kdopak jen o starost stojí?
Láska rány rychle shojí,
tojo se však dívka bojí.

Proto kráčí stále sama,
pomalu a do neznáma.
Její duše našla klid,
náhle vidím slunce svit.