Myšlenky

S větrem ve vlasech, s vůní jehličí, s touhou v srdci širokém a hlubokém jako oceán.
Zklamání ve tváři, nenaplněné sny, odepřené touhy, bolestné zmýlení,
hluboké tmavé oči upřené do dálky na hvězdné nebe, zamyšlený pohled, posmutnělý výraz.
Vše okolo jen kousavě zebe, nechápavé pohledy, neporozumění, zmýlení.
Zmařená, odepřená, neposkytnutá, nechtěná příležitost.
Zklamána životem, vše míhá se před očima, staré končí a nové začíná,
avšak není nekonečného trvání věcí, mám jen jedno jediné přání přeci,
chvilku klidu, spokojenosti, pocit bezpečí a opory, lásky a zázemí, vše co chybí teď na zemi. Svět lidí ve zmatku a shonu je, nikdo nekomunikuje, těla bez duše, duše bez těla,
nepotkáš dnes žádného „anděla“, sklopená křídla, schovávají se, není čemu divit se.
Avšak existují neposkvrněné duše, je jich málo…ubývají, kdo za to může?
Hloupá zkažená společnost, tupá stáda - zástupy lidí, bez charakteru, jeden druhého šidí.
Utéci daleko do hlubokých lesů, k šeptajícím stromům, zurčivým potůčkům, rozjímat nad krásou přírody a užívat si její vděčnou a upřímnou lásku.
Hluboké city chovat tak, aby neublížili mně ani tobě, držet si odstup, žít o samotě.
S východem slunce vstávat, z koruny stromů vše pozorovat, zpívat s ptáky, létat s draky, lehnout si do smaragdové trávy a pozorovat ubíhající mraky.
S pocitem bezpečí chodit spát, měsíční paprsky pohladí po tváři, svou krásnou perleťovou září, uloží ke spánku, budou tě hřát, necháš si něco pěkného zdát.
S hřejivým pocitem u srdce probouzet se a usínat, svým pohledem hvězdy rozsvěcet a zhasínat, oblohu oblékat do denního a nočního hávu, smaragdově zbarvovat trávu, těšit se s hlubokými hvozdy, povídat si, žít v souznění na věčné časy - daleko od lidské rasy.