Celek aneb X. malých básní

Kráčel jsem ze školy
ze školy domů
pak náhle jsem se zastavil
a kouřil ve stínu stromů.

V šedivém dýmu
míhá se naděje
když podlehneš stínu
dál se nic neděje.

Jen blázen by měřil čas
jen blázen konal by činy
a blázen jako jediný z nás
skládá slova do věty.

Dar řeči předala mě Víla
Mám ji snad za to rád?
Jsem nevděčník, když řečí potěšit mě chtěla
mě zachtělo se tiše psát.

Ve školní lavici
než naposled zazvoní
tak tváře utřu si -
dospělí slzy neroní.

V tvých slzách viděl jsem sebe
V tvých slzách viděl jsem dar
Tvůj smích vlasy mě škube
V tvém smíchu slyším jen zmar

Marnost nad Marnost
není o co stát
a přece člověk nemá dost
když má někoho rád.

Miluji když mě hladíš
je mě přitom strašně krásně
Miluji když mě svádíš
když s tebou v ruce píši básně.

Nejkrásnější verše prosté
vycházely ze tvých rtů,
děti jsou jak nevděční hosté
a já Maminko, stále tu!

Ač mě není ani dvacet
jsem už nejspíš velmi stár
vzpomínky zvolna začaly se ztrácet
jak něžná těla mlžných par.