Lesní utrpení

Ledovým deštěm bičované tělo,
na kamenech oddávající se slabosti,
v květech bez jediného lístku,
upadajíc na tmu, plnou hubou slov.

Bylo to tak nádherné, okouzlující až,
kdy z ramen sklouzlo raménko,
kdy z kolen zmizela sukýnka,
z očí zmizelo to nádherné pro tento okamžik.

Samota všude okolo se jen těsná,
nikdy zde neslyší ty výkřiky,
nikdy nevidí, neuvidí jak se bráníš,
kapka krve, pro upíra potrava, z úst stéká.

O strom opřena v posledním návalu,
dírou v břiše střeva uviděl,
na pláč je pozdě, květina není zachránce,
pláčeš? Plač stále dál.

Ledovým deštěm bičované nahé tělo,
bradavky promodralé, stejně tak ústa,
pouze modřín, opadajíc každou zimu,
tu stojí, jako tvůj pomník, jako tvůj pán…