Odchody

Z dohledu pomalu mizí,
ty záda co k nám se otočila,
nikdy nikdo nespatřil jejich oči,
snad slzy byly jejich věčným závojem.

Cesta, kterou stromy lemují, svízelná
k odcházejícím, kteří nikdy nepláčí,
a sny se vznášejí v oblacích,
snad v nekončících hvězdách na obloze.

Kroky skrz štěrk z kusů života,
snaží se vést, tělo kolem duší,
problémů mládí a živoucí touže,
co v jednotu mysli trsy vlasů spoutává.

Do zad se naše zraky vpíjely,
co v cestu vroubenou náhrobky štěstí,
kroky které z domova naše křídla nám pomáhají,
vždyť snad slzy byly jejich věčným závojem.