Cesta

Cesta
Životem jdeš cestou hrbolatou,
tam kde není lesku zlatého dláždění.
Svět velkých gest, světla reflektorů
se v tobě v samotu a v smutek promění.

Dál musíš jít, můj táto!!!
Do džungle neprostupné, kasemat trápení.
Musíš jít dál, šlapaje vlhké bláto,
nevnímat bolest svou i Sirén mámení.

Obklopen jdeš mlhou jedovatou,
jež zrak tvůj kalí a smysly otupí.
Klopýtáš k výšinám cestou křivolakou,
jdem spolu, dál, až k zemi ohnutí.

Vnímáš jen bušení vlastního srdce.
Kříž svůj si neseš dál i šrámy na duši.
Žluč s vínem smíchaná chutnajíc tak trpce,
žízeň tvou neuhasí.
Uprostřed davu těch, co vůbec netuší.

Přes doly selhání a rokle vlastních vin,
drápem se houštinou, do krve sedřeni.
Lapaje po dechu a s ústy beze slin,
vyschlými jako troud, v šat sporý oděni.

Padáme, vstáváme, ne nesmí vyhasnout,
plamének naděje, jež svítí na scestí.
Prozáří černou tmu, zahání beznaděj,
dodává odvahu, drát se dál přes klestí.

Musíme jít
musíme jít
musíme jít dál!!!