Kdo jsme?

Kdo jsme?

Podívám se z okna na pískoviště a
vidím malé děcka jak se perou.
Podívám se o kus dál a dva malí pětiletí
caparti si tam zapalují cigaretu.
Jejich matky šukají doma a ti co je šoustají
nejsou tedy rozhodně jejich manželé.
Jdu ven a vidím, jak za rohem dva velcí kluci
zuřivě řežou do třetího, nějaká matka
bije hlava nehlava své vlastní dítě.
Dva policajti kopou za bílého dne do opilce,
který si dovolil usnout na trávníku před nějakým domem
Holka zuřivě ječí po svém klukovi a nakonec
mu dá takovou facku, až mu málem odletí hlava.
Jdu domů a dívám se na televizi.
Ve zprávách jsou samý vraždy.
Nějaký chlápek ubodal svoji matku.
Osmdesátiletej stařec přehnul v parku svou vnučku,
Kněz sexuálně zneužíval své učně.
Dva chlápci, kteří si říkají prezidenti
se zuřivě hádají, oba mají v rukou mikrofony
Ostrá slova lítají vzduchem jako nože
Můžou rozpoutat třetí světovou
Dva muži to můžou dokázat!
Vypnu televizi a snažím se na nic nemyslet
Nejde to, z vedlejšího pokoje se ozývá
strašlivý rámus agresivní muziky,
Ženská pode mnou kašle a za chvíli
slyším, jak mlátí svého syna
Jdu se vysrat na hajzl a přes trubky
slyším další křik a nadávky.
Lehnu si do postele a snažím se spát.
Před očima vidím všechny ty zvláštní věci.
Agresi, násilí, posmívání, lži a tak dále.
Přemýšlím, jak se tomu vyhnout.
Nic mě nenapadá. Stovky lidí jako já
přemýšlí ve svých postelích a
nic je nenapadá.
Usnu a když se vzbudím, jsem na tom
úplně stejně jako předtím.
Venku se bijí děcka, prezidenti se hádají,
matky lžou svým dětem a manželům,
teroristi zabíjejí a klauni se smějí jako idioti.

A mně nezbývá nic jiného než jen pokrčit rameny.
A znovu se ptát na to samé.

Kde jsme se to ocitli?
Jsme ještě vůbec lidé?