Cesta ( Na zastávce )

Příští zastávka.
Může být konečná,
nebo jen přestupná.
Přijde na to …

Jenže …

Stále mám nějaké,
pocity nejistoty,
strachu.

Při každém kroku
nahlížím pod podrážku,
a s obavou
zvedám druhou nohu.


Bojím se pohlédnout,
před sebe,
na tvoji siluetu,
už beztak mlhavou.

Zůstal jsem stát,
uprostřed cesty,
a s úzkostí čekám,
na to, co přijde.


Nechci,
se ani rozhlížet,
kolem sebe.
Pokaždé je to stejné.
Pokaždé někde uprostřed.

Aby tak ještě …
Fobie.


Z cárů mlhy podél cesty,
prostoru,
prázdnoty.

Vynořující se trsy
kdoví čeho.
A zase mizící
v převalujících se
chuchvalcích.

Ticho …
Ohlušující.
A burcující ticho.

Stojím a čekám …

Možná se i těším …

Až mi někdo,
zaklepe na rameno.
Zezadu.
A nezatmí se mi,
před očima.


S hučením v uších,
nebudu bezhlavě
utíkat,
zakopávat,
o beztvaré předměty.
Uprostřed mlhy,
v prostoru nicoty.


Ne, nebudu už padat,
potom vstávat,
a snažit se přehlušit,
ten vtíravý pocit,
že mě něco táhne
zpět k zemi.


Znovu vstávat,
potácet se,
hledat,
zpět, svou cestu.


Pořád stojím a čekám.
Hlavou se mi honí,
myšlenky,
vzpomínky.

Ale ty obrazy … !

Jsou až příliš živé.
Tak ostré,
a barevné …
Až příliš živé.

Proč asi …
Namísto smíchu,
naříkám jako raněná laň,
jako moucha, jíž utrhli křídla,
jako šelma, lapená do pasti.

A v tom spalujícím horku,
které mne pohlcuje,
slyším údery
svého srdce.

Zřetelné,
zrychlující se.
Jako obrovská kladiva,
útočí ze všech stran.
Na oheň,
Co přichází zevnitř.


Příští zastávka.
Může být ?
Nebo jen …
Přijde na to.