Nevděčná

Vždy jsem si něco vzala,
na čem vybila jsem vztek,
na vše v životě stěžovala,
ztratila víru i vděk.

Neměla jsem se zrovna špatně,
jen mysl chtěla stále víc,
okolo lidé žili si šťastně,
já necítila zhola nic.

Sice nejsme zrovna chudí,
vždyť nežijeme pod mostem,
i tak mě ten život nudí,
jsem v těle pouhým hostem.

Uznání – po něm neustále toužím,
a někdy se mi ho i dostane,
protože si ho nezasloužím,
ta chvíle se nikdy nestane.

Pochvala stala se mým snem,
jen vyslovena jedním.
Čekám na ni každý den,
a i tak se nadále měním.

Často mi někdo řekne,
že mám talent na věci,
pohrdání mnou cloume,
netuším, co vlastně chci.

Jsem nevděčná malá špína,
lidi posuzuji podle peněz,
a bojím se – jsem tak jiná,
a přece si nikdo nikdy nevšimne…

Jak bolestné někdy bývají dlouhé noci…