Končím tam

Ze snu je můj příběh,
vrážím do stromů nevědomosti,
a vidím pouze ocelová lana,
která poutají smích a duši těla.

K úsměvům vždy stačil drobek,
drobek dobré vůle, co k úst je rozdáván,
a nikdy, nikdy nepřišel nazmar,
protože srp slunce v plné kráse ho překryje.

Dny v požehnání svých těl,
ustupujeme v obléhání závanů andělských,
z úst jim sliny jak slzy se snášení,
a prs ukazujíc k východu zhoubou jest.

A tak věře, že v bezduchém těle jsem,
nemám lásky či na krev nepřátel,
jen slzy moji tvář v objetí unáší,
a končím vždy tam, kde nový den…

kde nový den začíná…