Vražda bližní své

Pomsta, po které srdce její dychtí,
zášť plynoucí z nedokonalosti,
naleznutí smyslu vlastního bytí,
důvody vedoucí ke zhýralosti.
Protiargumenty jsou nedostačující,
i počet láskyplných objetí,
rány na duši těžko se hojící,
déle již nechce trpěti.

Zadostiučinění nespočívá v bolesti
na těle duše ztrápené,
způsoby jiné lze hledati, nalézti,
odsouzeníhodné a zvrácené.
Naivní domněnky dávno odhodila,
doba již o naděje okradena jest,
rozsudek svůj konečně pochopila,
osud jí přichystal zákeřnou lest.

Představa zrádná zevnitř ji naplnila,
do mysli vložila potuchy falešné,
vidina svobody zcela ji pohltila,
popudy její však zdály se odlišné.
Po lásce prázdnota v nitru prahla,
v odpověď muka v mrazivé samotě,
nejednou na sebe ruku svou vztáhla,
hledajíc spásu v neznámé temnotě.

Důvěru vložila veškerou svou do ní,
na konci tunelu ve světlo věřila,
dnes jedinou osobu ze zkázy té viní,
ublížením nespočet od ní čelila.
V zběsilém amoku na umírání pomýšlela,
na skon své nenáviděné matky,
obrazem dýky v jejím srdci se konejšila,
učinit, co nelze vzít zpátky.

---

Za okny temná noc, měsíc dnes vidět není,
jen listoví si svou sonátu s větrem pěje,
vskutku krásná noc k zamyšlení,
každého jedince bdícího přiměje.
Ona zhrzená a opuštěná na podlaze leží,
kam žal svůj a oči své prosebně upínat,
ne! - déle to již nevydrží, jen stěží
vstane a tu počne se vše prolínat.

Před zraky jejími tvář známá vyvstane,
jako když do srdce zabodne ostrý břit,
vztáhne ruku, pak klesne zas zklamaně,
jen iluze v kobce utrpení nechá ji tlít.