Blyla malá směs tuhou barevnou

Byla malá jedna kytka,
seděla a četla knihu.
Blyla tady malá piha,
měla na čele Jitku.

Pihu malou jako zrno,
semeno či jiný flek.
Navštívila slečna Brno,
zahořela pro něj hned.

Onen byl však můžem,
ona jenž feministka
ptala se svých kamarádek
můžem?

Volným veršem však jí řekla,
jedna s pihou na čele,
být furt sama to bych zdechla,
radši jdu s ním do postele.

Seděla pak sama,
toaleta s ní,
byla děvče pana?
Kdopak kdopak jen to ví?

Vínem svým si vymazala,
paměť oči uši hmat.
Do sebe pak všecko vzala,
přišel na ní slunovrat.

Slunce bylo na vršku,
cítila jak ptáci letí,
ráda by holka pod spršku,
cítila že teplou vodu nesmí.

Lásku velkou hledat se jala,
snít o ní či být jen pro ni,
Je ona fakt furt pana?
Vždyť láhev ji paměť vymazala.

Paměť prázdná,
litr dva či tři,
tvrdá rána,
pamět nezbystří.

Jen ty smíš se dokýkati hvězd,
řekl modrý a jal se pít.
Můžeš chodit tam a zpět,
jen se nesmíš bít.

Prohrála bys krásko moje,
slabá jako kopretina.
Místo lásky kupa hnoje,
spadla by ti do klína.