Když odcházíš

Přes týden si bez Tebe připadám hrozně opuštěná.
Jako bychom spolu ani nechodili.
Tak moc sama až to bolí.
Setkání s tebou mi připadá jako vzdálený sen,
ze kterého se hrozně nerada pokaždé znovu a znovu probouzím.
Začíná to už na zastávce.
Sedím v autobuse a už tehdy mi chybíš
ani netušíš jak moc.
Jsi kousek ode mě a přesto tak strašně vzdálený.
Už tehdy jako by nás dělilo těch zpropadených 60kilometrů.
Sedím tam a dívám se na tebe přes sklo
jako do vitríny na ten nejkrásnější klenot.
Stačilo by tak málo.
Jen se ještě jednou dotknout,
jestli si skutečný, jestli to není jen sen.
Jeden polibek...
Ne, už nám není přán.
Autobus se rozjíždí a ty se mi rozplýváš před očima.
Jsi stále menší a menší, až je z tebe jen malinkatá tečka.
Tečka za větou, tečka za dalším snem...
Nebo to byla skutečnost?
Nevím.
Zase mi to připadá jako věčnost co jsem tě neviděla.
Nejraději bych se rozběhla zpátky za tebou, ale nejde to.
Nemůžu tomu zabránit.
A kdybych přece jen nějak utekla, vrátila se,
byl by si ještě tam můj klenote?