Zpívání ticha

Vítr v korunách stromů ustal,
jen vánek si povídá s listy,
výdech těla přes ňadra povznesen,
vše mlčí a dívá se k obloze.

Jak noty rozesety v černotě,
zářivé body půlnoční oblohy,
jen z úst se nic ozývá,
a déšť sklidil úrodu a zem.

Modré oči bez jediného nádechu,
dívajíc se upřímně na ticho,
nevtíravým pocitem uvadá poslední růže,
a okvětní lístek vzduchem je unášen.

Toulavá Nekonečnost pro bohémy,
před ziriant a oční šmouhy duhy,
své Lady těsním slova útěchy,
a povznést se a zazpívat: „ Píseň ticha…“