Ticís střepů..

V tmavé komůrce při svitu svíčky,
dívka v dlaních drží kouli z křišťálu.
Víří zatuchlý vzduch svými víčky,
medovým hlasem tvoří budoucnosti spirálu.

Čeká až měsíc v úplňku ovládne nebe,
čeká až temnota pohltí její duši.
Samota její srdce zebe,
brzký konec dívka tuší.

Na spirálu pokládá kouli, jenž se třpytí,
čte mezi řádky, co ji čeká.
K jejím kouzlům stále zní jen vlčí vytí,
po její tváři trpká slza stéká.

..
...

Tisíc střepů barvu krve zrcadlí na podlaze,
dnes tisíc střepů, tehdy nástroj kouzelný.
Její kouzla ji přišly draze,
její bláhový čin byl smrtelný.