Odpočítávám

Odpočítávám od deseti do nuly
sobecky čekám – se snad zjeví
dle tvých vlastních slov
důvod mého žití,
prostého žití bez obalu,
z upřímnosti několika básní,
románů, esejí.
Vše má smysl.
Vidím ho za obzory,
za obrazy klasických umělců
a ve mně deprese, mistře,
naléhavá.
Hledám ti podobné –
stále marně,
jeden okamžik, jedno slovo,
jeden obraz, jeden pocit.
Tak proč jsme od sebe tak daleko?
Či snad jen blízkost to je?
Nevysvětlitelnost, co nás pojí?
Naše společné neštěstí?
Proč ptej se dál a nech
mne kořit se před tebou.
Kořím se, byť miluji,
kořím se před životem
a vlastní hloupou zkázou,
kořím se před mysliteli
před někým pro koho má smysl
žít – a já to posral.
Kořím se z bahna svých her,
kořím se před výčitkami,
jež mě jednou zabijí.
Umírám, umírám v tichu
sobě vlastním,
umírám před tebou.
Co je silnějšího a stálejšího
má múzo?
Cesta mne vede jen jedním směrem
a přes všechny tvé zákazy
přicházím. Klopím oči,
pohled, plnou mysl slov.
No tak, kde jsi?
Ticho se dere z mých útrob,
ach básníku, kde jsi?
Mohu napsat ještě tisíce slov
v mé adoraci. Donekonečna.
Sdírá mě, že milovat asi už nestačí.
Krutá doba, krutá má povaha.
Věřil jsem, bez tebe uvadám.