Poslední vlak z Prahy ...

Vlakové nádraží obléklo oděv večerní,
pro dnešní večer vybralo smuteční šat…
Stála jsem v dešti a čekala na poslední vlak z Prahy…
Nechtělo se mi brečet, nechtělo se mi ani smát…

Kdysi okázalé nádraží,
připomínalo teď zhrzeného staříka,
který se hrbí nad vlaky
a smutně jim cosi šeptá – naříká…

I kapky deště bubnující o střechu haly teď zpívaly tesknou sonátu…
Lampa, s kterou si pohrával vítr, vrhala stíny na opuštěné vlaky - barvy zašlého brokátu…

Stála jsem v dešti a čekala na NĚJ,
na toho, co v noci za mnou jel,
minuty se nekonečně táhly,
byl tu však někdo, kdo vystrašit mě chtěl…

Ze tmy se vynořil ten podivný muž,
hledal si místo, kde bude dnes spát,
byl cítit pivem a v kapse jeho kalhot zablýskl se nůž..
Ovzduším se náhle rozhostil podivný chlad…

Po zádech přeběhl mi mráz a hlavou se proháněly ty nejhorší možné scénáře,
o zavražděných dívkách, o jejich strachu a mužích „bez tváře“…

Silným skřípotem brzd vytrhl mě z myšlenek právě přijíždějící vlak,
z jehož dveří vystoupil ON, chytil mě kolem ramen a v nenávratnu rozplynul se strach…