Oněgin v županu

Snad je to pouze moje vina
Když noc se ptala po ránu
Že potkala jsem Oněgina
Stál na zápraží v županu.

Líně si zívl, dovnitř vkročil
Usedl zmožen na divan
By oděním svým nepohoršil
Mě radši zkoumal ze všech stran.

V hlase měl trpké rozhořčení
Když zeptal se mě na Táňu
Nemyslí jistě na ženění
Ten švarný lotr v županu.

Já řekla mu že bydlí stále
Zde, může ji vidět kdykoli
On prý dal staré lásce vale
Dopisy píše s nevolí.

Prý nyní plodí elegie
Jeho duch chorý potají
A taky víno k ránu pije
S Karinou smutek ukájí.

Poslouchala jsem chvíli tiše
A potom došla pro bourbon
Lépe mu bývá v lidském břiše
Kde nehledí se na bonton.

Oněgin rychle vypil sklenku
Karina spí, on na mě dých
,,Chtěl bych tě děvče za milenku
Láska ať tleje v muzeích!‘‘