Bloumání

Jako tělo bez duše
Jako duše bez citu
Jak soucit nad mrtvým
Jak svíce černý stín

Někdy v hledání se ztrácím
Někdy v nalézání zoufám

Jako plevel co objímá jara květ
Jako skeptik nechápající odpověď
Jak rána moru v paláci
Jak ráno soucit jevící

Někdy upínám se k zoufání
V tom vždy jistotu mám
Někdy věřím v pravdu a svítání
Když uniknout chci tmám

Čemu vlastně věřit máme když i tělo jednou zradí nás?
Milé láskou objímáme jen proto že nechceme být samy zas
Pravdu často nalézáme,když v bitce hlavu ztratíme
A pak zas znovu zjistíme,že nic není takové-jak by mohlo být

Jako výsledky rovnic
Jako bolest z průstřelu
Jako moudrost rozjímání
Podobné moři bez břehů se zdá čistá pravda kdy není cítit hnilobu

Tak jako nemoc krásu v hnus promění
Tak jako posel boží rozpůlí strom
Tak jako palec zavřený do dveří

Tak musí vypadat On!