Věnuji to Jí

Všichni jsme smutní z vlastní marnosti
a ty jsi to nejkrásnější co mě kdy potkalo

Ve třetím šuplíku vedle postele schovávám
zbytek té noci kterou
pomlouvají

Blázni

není třeba o ní mluvit zle protože
navzdory veškeré bolesti

všechno přeci zlé nebylo

S tebou ve mně...

...není vůbec třeba mluvit...

Všichni to zažili
Všichni to chápou

snad lidé doopravdy sami
…závidí…

což nelze zařadit
mezi obyčejné
zlo

je třeba jim přát
alespon tolik toho
štěstí

které si lze
zapamatovat

do detailů

a

do očí

(měla jsem štěstí)

do chvil vytesaných údery srdcí
obou

aby

namísto hvězd

na nebi otisky prstů
neodvedly naději tmě
ve tvých vlasech...
...jsem poznala jak líbá
měsíc...

má nejvzácnější souhvězdí nejsou tvé řeči
ve kterých bys chtěla utopit

moje Ted

mé

pocity kolem lásky

...už je nedělím
na dobré a zlé...

„až budou bourat tenhle komín
můžeme spolu brečet“ tady jsme

...
byli
...

ale at už se vrátí za jakoukoli dobu
nikdy si nezačnem být

cizí

.