Chuť úzkosti

Mírná motolice,
Minimální úsilí vnímat okolí.

Čtu uvnitř sama sebe,
Myšlenky se dohadují jedna s druhou,
Přebíjí se, avšak žádná nevyhrává, ale ani neprohrává.

Příchod ataky je zřejmý.

Dech se zrychluje, nemluvě o tepu.
Snažím se to utlumit.

Hledám cestu ven, kdo má klíč?
Antidepresiva? Ne, v žádném případě...

Pálení čela – tisíce kopřiv,
Záklapka v krku, co ne a ne spolknout,
Kašel, psychická nevyváženost, bolest / divný tlak v hrdle.
Jak se mám nadechnout?

Proč já? Kruci....nechci a nenechám to dojít zase tak daleko.

Praštím pěstí do stěny, až mě zabolí klouby.

Zatnu zuby,
Dech se ustaluje, tep konečně povoluje,
Zuby stále zatnuté, stejně jako pěsti.

Zloba, tma, nicota.
Celým tělem proudí vibrace, střílí z konečků prstů na nohách až po jazyk.
Jako jedno velké vibrující těleso.
Vyvrcholení toho strašného snu...

Jenomže pro mě to sen nebyl – škoda.
Skutečnost dokáže hodně zabolet.
Posledních pár vibračních frekvencí...
A je po všem.

Navenek člověk, kterému je všechno jedno a nic ho nerozhodí.
Uvnitř to hoří – BOLEST, STRACH, NEMOŽNOST ZAPOMENOUT...