Úzkost

Úzkost mi vchází do dveří,
nepočítám, že klíče ji zadrží,
a Bohu vyčítám, jen si můj život nech!
Ty slzy studí jak mokrý mech.
Mám dost ústrků a dost skrývání,
já nechci platit za lhaní,
a netušit, co je vlastně zač,
v očích mi zbyl jen smutný pláč.
Místo lásky v srdci nicota
s každým soumrakem jak kotel klokotá.
V té němé tváři spatřuji sebe.
Zraněná! Je mi odepřeno nebe.
Pořád se ztrácím, marně volám po naději,
mé hříšné myšlenky na povrch vyplout nesmějí.
A tak nesmím dýchat, nesmím žít,
v nitru dusím jakýkoliv cit.
O mých výkřicích do tmy ví jen prázdnota mých čtyř stěn,
jak trosečník ke strádání na poušti odsouzen
si teď připadám
a zdá se mi, že nikdo není tak sám
jako já.
Nikdo nespílá ruce v dešti,
tak jako já, když mi schází jen kousek štěstí.