Ohlédnutí

Dívala se do zrcadla,
její obraz se postupně měnil,
najednou přes sebou měla malou holčičku,
mohlo jí být tak čtyři, pět let,
oblečenou v žlutých šatičkách s kanýry,
posetými bílými kvítky,
a mašlí stejné barvy ve vlasech.


Děvčátko na ní mávalo,
sledovala jej...mělo smutný úsměv...
Chtěla se za ním rozběhnout,
tato pohnutka rozzářila holčičce oči.
V jasném slunku se jí leskly vlásky,
a neposlušné pramínky které unikly stužce
jí povívaly kolem zrůžovělých tvářiček...

Chtěla se za ní vydat,
udělala první nesmělý krok směrem k zrcadlu,
natáhla ruku...
Děvčátko se usmálo, i ono postoupilo blíž...
Vzápětí však její ruka klesla zpět a výraz
dítěte opět posmutněl...

Toužila rozběhnout se...běžet za tím dítětem v ní,
sledovala svůj odraz...
Děvčátko se otočilo a pomalu kráčelo dál horkým dnem,
kde si vánek tiše pohrával s volánky
na těch krásných květovaných šatečkách...
Louka kterou běželo byla poseta rudými
květy vlčího máku, kopretinami,
fialovými kalichy zvonečků a jiným nepřeberným
množstvím lučních kvítků...

Otevřela ústa aby na vzdalující se děvčátko zavolala,
avšak z pootevřených rtů nevyšla ani hláska...

Němě sledovala odcházející dítě v ní ...
Pocítila zármutek a z očí jí vytryskly slzy,
razily si slanou vlhkou cestičku po lících,
a stékaly do potůčku zapomnění...

Stála před zrcadlem tak dlouho, dokud
jí děvčátko nezmizelo z dohledu, kamsi do dáli...
Až nakonec zůstal pouze ten starý známý odraz...