227 smrti

Jsem muchomůrka v trávě,
čekám, až kopnou do mě,
nevím, co přichází právě,
nepůjdu cestou proměn.

Špína, co neumejou,
jen přehlížet chtěj,
bolest, který se smějou,
jsem hra co nemá děj.

Pláč, co nepřechází,
věty, kde nejsou slova,
kameny nechtíc hází,
když trefí, házej znova.

Kopřiva v kytici růží,
slza na tváři plný smíchu,
krev na čistý kůži,
smrt co chodí potichu.


Hledám levou od pravý boty,
a z pláčem zjišťuji,
že svět je plný samoty,
a ran co se nehojí.

Pláč se s brekem střídá,
smích umírá před zrozením,
je to velká bída,
od rozednění k rozednění.

Třeba se sama ukáže,
nebo přijde ten spánek,
co ruce všem sváže,
když loví parte ze schránek.