Wall

Jsem zapovězená světluška, čekající na rozednění.
Na tebe Pane. Kdy se to změní?
Kdy, prostě řekneš dost?
Trosečníku - promrzlému na kost.
Kdy, přijde sluneční světlo,
životadárné teplo?
No tak můj Pane,
kdy se tak stane?

Čekám, v nekonečné frontě.
Můra, lapená ve skelné vatě.
Kolem dokola, vnímám, černočernou tmu.
Dál v naději strachy trnu.
Stávám se tvým zpravodajem,
a ty - nejevíš zájem...
Slečen v ohambení.
To zdání není.

Odprostil jsi mne od kříže,
ale já klesám stále níže.
Donutil jsi mne překročit řeku Styx?
Ale kříž je právě v tom X!
Mlčím, ve tvé písni,
baladě o vlastní trýzni.
Prožíváš každičkou notu.
Směješ se – odsouzenci i katu?

Slzy vysoušíš dřív, než se stačí objevit.
Kdy, mi dáš čas střepy k sobě slepit?
Abych složil alespoň zlomek celku.
Shodíš mě? Nabídneš pomocnou ruku?
Každý scénář dopadá stejně,
neboť vězím až po uši v lejně.
Ve tvých rukách měním se v zlatý klíč.
Uchop jej a odhoď pryč!

Nyní jsi jistě s prací spokojen
Vidíš – snílka sužovaného snem.
To je tvá velká odpověď na otázku?
Mlčení, loutky na provázku.
Velmi rád sleduješ trápení?
Má zeď, mé opevnění
mělo být zaručenou ochranou
před další zničující ranou...