Rozmluva s vínovými sklenicemi

První:

Možná to vypadá, že slovy pohrdám,
že čekám opravdové činy.
A co jsou slova?
Nejsou jimi také?
Možná někdy snadnými, slibujícími iluzemi,
příliš sladkými a trpkými po vystřízlivění.
Ale řekni,
co v těchto dnech má živit mojí duši?

Ne nepohrdám slovy,
i když jssou vratká.
Jsou tím jediným,
co můžeš mi teď dát.
Proč mlčíš? Mluv!!

Druhá:

In vino veritas.
Ale v které skelence?
Jedenácté, stoprvní,
třistapatnácté?
V mém případě možná už v té mínus první.

V prvním pohledu, v prvním dojmu,
v té chvíli,
kdy to víš,
jen zatím nemůžeš uvěřit.
Nemůžeš uvěřit,
jsi zvyklá,
že věci jsou složité.

Třetí:

Kdy to bylo,
když se tě někdo zeptal,
proč si tak komplikujeme život?
Stále znějící otázka.
Jak jenom uvěřit jednoduchým odpovědím?

Čtvrtá:

To je to proč piješ?
S úsměvem polykáš jedy -
utlumit smysly,
zabrzdit myšlenky,
uspat rozum a
naslouchat -
hlasu srdce, tepu země, zpěvu ptáků
bez snahy všemu bezpodmínečně rozumět.