Snad jednou..

*

V odění stínových poločasech,
procházíš vzpomínky v mých vlasech,
šeptáš tiše slova k nevyslyšení,
ani nevíš - jak bolavé je prozření.

Že - až zase mne opustíš na dobu,
nebudu dávat nic ti za zlobu,
jen krvácet v ranách bezvýznamně,
pod stromy uvadajícími marně.

Objetí ve víru letního vánku,
dává mi možnost bdělého spánku,
na okamžik v lukách květinových,
zapomnění - snad není to hřích.

V kůži vryté otázky bez odpovědí,
zaváté cesty prachem z pouští,
snad se to někdy dovědí,
že některé věci se prostě neodpouští.

Polední slunce kreslení zář,
v myšlenkách němá bledá tě zář,
ztracený na věky plynoucí snář,
a v řece anděla svatozář...

Padlého anděla s břemenem tíhnoucím,
plameny objaly láskou horoucí,
svícny naděje pod hladinou,
vždy slzavě zhynou.

Tančím na čepelech marnotratnosti,
nebojím se vlastní blbosti,
vždyť...
nic není jak by mělo být,
asi můžeme opravdu jen snít,
když...
vždy pod rukama vadnou květiny,
není snad člověka bez viny?

Snad někde čeká a nemá odvahu,
nesměle vkročit do davu,
kéž jednou se někde objeví,
a spravedlnost ve světě se projeví.

Snad bude přítelem nebe i země,
rozkvetou tváře v úžasu - němně
a
zmizí ty tmavé šmouhy pod lampou,
procházet se budou navždy v Praze nad Kampou
jako světlušky poutníků
můrami dne i nocí
jen navždy
zůstat
v srdci
nápomocí...

Najednou svítá a začíná den,
z hlavy mi uniká tak reálný sen,
zavírám oči...
chci si nechat zdát,
zda - bude to ,tak´

-jednou-

*