Rukavička

Sedím s rukavičkou v pěti prstech díra,
pod oblaky rušno,slunce stín můj zná,
v stínu uschována má láska i víra,
s mým černým svědomím vítr tiše hrá.

S rety špulenými si do taktu hvízdám,
tiché modré nebe spí ústy dokořán,
sem tam známou znělku před očima vídám,
do Walesu přes Francii,kousek od Modřan.

Do kroku mně chrání rukavička bílá,
na práci špinavou nemám nikdy čas,
a na stopě černé se podpisují díla,
s mozolem na srdci mi ohýbají pás.

Sedím s rukavičkou,vím,že chybí druhá,
ale deset děr by už volalo pláč.
Nebem kropenatým potácí krok duha,
s tichou odpovědí na můj dotaz nač,

trápit se a trýznit? Tělo studem bledne,
trocha vody z džbánku vrátí na sto krás,
neboť ve tvém stínu,jak v noci tak ve dne,
probudí se opět ten tvůj čistý hlas.