Doufání

V sobotním odpoledni nad šálkem kávy
rozjímám nad plynoucími myšlenkami
o šťastných koncích jedné dámy
nad hlavou se slunečníkem
když
kráčí do neznámých konců

tisíckrát prochází stejnou z cest
nezoufá, nevzdává se
jde za svitem z nočních hvězd

za zvonů písní
ztracena v tísni
hledajíc radu
zda zabloudit v sadu

odkvetlé stromy s niternými plody
se sladkou chutí z lásek

vytvořené schody
do začínajících končin
od pěstitelů citů

usíná pod slunečníkem
přikryta třpytem z luny
oddana životu se sílou pumy
snad

smáčený šat a sama v zatracení
nevinně ptá se :

Kdy se to změní?

Zakrátko
za východu slunečních paprsků
při pláči nebe

pomalu zjišťujě
že

Našla Tebe?

nebo sebe snad

kdo ví

jen

doufá v naději
že má ji někdo rád...