údolím snů

Zastavil čas
a na okamžik i své srdce.
Poslouchal jen skřehotání přírody,
nebeské zvony zavěšené na ovečkách z mráčků.
Rozmlouval s mraky,
také s keři co mu do nohou
tetovaly své nesmyslné vzkazy.
Klaněl se kamenům,
které svou minulost
zaklely v budoucnost.

Bičován větrem
stanul na pomyslném vrcholu
svého ega.
Teď nebo Nikdy
řekla si příroda
a kousla se do rtu.

S příchutí krve
udělal bezděčné gesto,
pak se o svých dřevěných holích
dobelhal zpět do údolí
... svých snů ...
...