Dnes v noci je všechno tak něžně smutné
Dnes v noci je všechno tak něžně smutné
Dnes v noci je všechno tak něžně smutné
Fialová barva ozařuje smutné zlato
a podvečer je nejsmutnější okamžik
slzy padají do nastavených dlaních
a já cítím vůni skla
Jsem narozený z křišťálu a své srdce
ukrývám v jehlanové díře nebe
pomalu zapomínám na život a
každým dnem usychám jako ve snu
s pohledem vyhaslé hvězdy
probouzím smutek...
čekal jsem na ten okamžik zlomu a
nechtěl jsem slyšet hlas cizí dívky
květiny kolem mně téměř spaly,
když jsem je vzteky začal rvát ze země
ten hlas mě rozplakal
pláču, ale nevím pro koho
S falešnou křehkostí rozdávám úsměv do tmy
a přeju si, aby tenhle podvečer zmizel z mé paměti
hlas cizí dívky náhle ustal a já viděl její tvář
byla smutná a plakala ještě více než já
po těle jí sklouzávalo milióny malých diamantů
a já netoužil po bohatství, ale po smrti...
čekal jsem na ten okamžik zlomu a
nechtěl jsem slyšet hlas cizí dívky
květiny kolem mně téměř spaly,
když jsem je začal rvát vzteky ze země
ten hlas mě rozplakal
pláču, ale nevím pro koho
V pozlacené zahradě kráčím
a zabíjím svůj zmatený polostín
v přepychu postrádám lidský strach
a dnes v noci je všechno tak něžně smutné.
Fialová barva ozařuje smutné zlato
a podvečer je nejsmutnější okamžik
slzy padají do nastavených dlaních
a já cítím vůni skla
Jsem narozený z křišťálu a své srdce
ukrývám v jehlanové díře nebe
pomalu zapomínám na život a
každým dnem usychám jako ve snu
s pohledem vyhaslé hvězdy
probouzím smutek...
čekal jsem na ten okamžik zlomu a
nechtěl jsem slyšet hlas cizí dívky
květiny kolem mně téměř spaly,
když jsem je vzteky začal rvát ze země
ten hlas mě rozplakal
pláču, ale nevím pro koho
S falešnou křehkostí rozdávám úsměv do tmy
a přeju si, aby tenhle podvečer zmizel z mé paměti
hlas cizí dívky náhle ustal a já viděl její tvář
byla smutná a plakala ještě více než já
po těle jí sklouzávalo milióny malých diamantů
a já netoužil po bohatství, ale po smrti...
čekal jsem na ten okamžik zlomu a
nechtěl jsem slyšet hlas cizí dívky
květiny kolem mně téměř spaly,
když jsem je začal rvát vzteky ze země
ten hlas mě rozplakal
pláču, ale nevím pro koho
V pozlacené zahradě kráčím
a zabíjím svůj zmatený polostín
v přepychu postrádám lidský strach
a dnes v noci je všechno tak něžně smutné.
Komentáře (4)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskKomentáře
velmi krásný,osobitý,poetický text
je to jak procházka sadem po dešti,kdy cítíš všechny ty vůně..
ST
08.07.2009 19:49:00 | Mbonita
Připomíná mi to Rimbauda (Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter...), až na to časové období. Úsvity i soumraky v sobě mají něco bolestivého i kouzelného, utrápeného i nadějného, prostě drásající i šimrající melancholii. Krásné pocity v krásných slovech:-)
08.07.2009 19:35:00 | ziriant
jo, ten pocit
08.07.2009 17:04:00 | Romana Šamanka Ladyloba
Tvé básně mají osobitou atmosféru a tím se odlišují od ostatních - a to je dobře. Pocit, který ve mně báseň vyvolala, se mi jeví známý.
08.07.2009 15:34:00 | Jana M.