Máj!

Byl Máj, Lásky to čas.
Do srdce pronika samoty mráz.
Na mysl dosednou
temnoty hráze.
Duše světlu už
brání se zase.
Paprsek co však
první hráz prolomil.
Teď už jen v temnotu
nad srdcem se změnil.
Mysl už nevpustí
anděly dál.
A duše v temnotě
tiše zavelí PAL!
Slunce však bude
stále svítit
na prázdnou skořápku.
Co ze strachu a smutku
kol sebe stáhlo si oprátku.
V mysli však zůstanou
v temnotě skryty.
Vzpomínky nádherné
do hloubky vryty.
Však samota ubíjí
to uslzené srdce.
Věřit už ničemu
se figurce nechce.
Rozerván na kusy
jak vlkodlačí smečkou.
Nechavá představy
nad milovanou vzpomínečkou.
Oči jsou již rudé
jak krví zalité.
To jen duše pláče
v temné ulitě.