Hniloba

Jsem havranem, jejž nadchne nepatrný zápach hniloby.
Zápach mého mrtvého srdce, shnilo v neforemnou hmotu.
Kopu sama sobě masové hroby,
znavená úpornou námahou, topím se ve vlastním potu.

Jsem havranem, jejž krouží nad srdcem - vlastní mršinou.
Na svých křídlech nesu tíhu svých hříchů,
letmo mé oči sametem převinou.
Marně, marně skrývám tu svou pýchu!

Jsem havranem, jejž mršinu drásá na cáry zmaru,
pach hniloby mi dodá cit.
Jsem bestie, jejž vysmívá se života daru,
zahubí mě snadno sluneční svit.